Další dva skvělé týdny jsou za mnou. Minule jsem psal těsně po všech zkouškách a dnes už vím, že jsem všechno zvládl a to dokonce na samá Áčka :)
Na školní výlet jsme odjeli v pátek hned po vyučování a cesta do Colorada trvala něco kolem devíti hodin. V autobuse plném zavazadel a všeho možného jsem docela trpěl, ale i tak cesta uběhla celkem rychle. Moje třída během posledních čtyř let vydělala něco kolem $11000, takže jsem neutratil ani cent a ještě jsem si nějaké peníze přivezl. Je celkem sranda, když zastavíte s autobusem u Wendy’s (fast food), vyskáče přes třicet studentů, všichni si poobjednávají a učitel zaplatí kolem $250.
Poprvé v životě jsem raftoval. Bylo jen pár stupňů nad nulou, nahoře sněžilo a já měl díru ve svém neoprenu, ale užil jsem si to skvěle. Vláčkem jsme vyjeli na horu Pikes Peak vysokou 4302 m, byli jsme v kině, navštívili jsme olympijské tréninkové centrum, kde už se sportovci připravovali na nadcházející Olympijské hry v Londýně a byl jsem na svém prvním basebalovém zápase v Denveru. Musím říct, že baseball není až tak nudnou hrou, jak jsem si vždycky myslel. Minulý týden nám začaly tréninky. Je to zase něco nového a opět cítím, že to co se všichni učili posledních deset let, za měsíc asi nedoženu :)
Někdy ke konci týdne jsme měli Senior Prank(žert). Kolem půlnoci jsme se vkradli do školy, pomalovali všechno možné, udělali nehorázný binec, ředitelnu jsme naplnili nafukovacími balónky, v rozhlase jsme si pustili hudbu… a to jsem určitě na spoustu věcí zapomněl. V Kansasu máme dvě hlavní univerzity: KU a K-State. Fanoušci se většinou navzájem moc nemusí. Takže každému učiteli, který fandí KU, jsme vylepili třídu plakáty K-State a naopak. Toalety, fontánky na pití a všechny vstupní dveře jsme obalili průhlednou fólií. Každou třidu jsme vyšperkovali podle toho, jak je konkrétní učitel oblíbený. Docela mi bylo líto Mrs. Boller, která nás učila ekonomii :D No a nakonec jsme každou, každičkou židličku vynesli na střechu. Ráno jsme v 7:30 hrdě seděli na střeše a s úsměvem sledovali vyděšené výrazy studentů a kantorů.
Ono je vlastně super být na škole Senior. Jste v posledním ročníku, všichni k vám vzhlíží s respektem, jdete jako první na oběd, kdykoliv se má něco udělat, tak se jen řekne ,,mladí‘‘… A nikdo vám neřekne ani půl slova. Oni moc dobře vědí, že taky jednou budou senioři a pěkně si to užijí.
A konečně se dostávám k promoci. Těšil jsem se na ni celý rok a stálo to za to. Po obědě jsem se převlékl do známého hábitu, nasadil čepičku a vyrazil do školy. Dlouhou dobu jsme se fotili a pak nastal samotný obřad. Začalo to asi dvacetiminutovým videem o každém z nás. Poprvé za více než devět měsíců jsem si uvědomil, že jsem s těmi lidmi nevyrůstal, že jsem prostě jiný a že nejsem na fotografii ze školky. Neměl jsem na své promoci celou svou rodinu, ale jen Dennyho. A víte co? Vůbec mi to nevadilo. I tak jsem dostal spoustu gratulačních karet, obrovské množství lidí za mnou přišlo, objalo mě a řeklo mi, že jim budu chybět. Cítil jsem a stále cítím, že sem prostě patřím, že jsem našel nové přátele a že jsou tu lidé, kterým na mně záleží…. svůj diplom jsem přebíral se skleněnýma očima.
Je velmi těžké mluvit o nějakých pocitech. Pořád se těším domů, pořád vím, odkud pocházím, pořád si říkám co asi zrovna dělají jednotliví členové rodiny a kamarádi, pořád fandím našim hokejistům, pořád jsem Čech. Na druhou stranu ale začínám tušit, jak moc těžké bude říct ,,Bye„.
