Jak jsem už říkal, momentálně jsem ve fázi, kdy mám vše vyřízeno. Do odletu mi zbýva přesně 45 dnů. Před týdnen jsem oslavil osmnácté narozeniny. V pondělí jsem udělal závěrečky v autoškole. V neděli nám skončila fotbalová sezóna. Příští týden končí škola a začínají prázdniny. Můj bratr také odletí na 5 týdnů do USA, takže už ho uvidím asi jen dvakrát. Uvědomuju si, jak mi všechno bude chybět. Nejsem skvělý fotbalista, ale ty kluky mám fakt rád. Stejně jako mám rád naše psy, své rodiče a sourozence. I tu školu, kterou navštěvuji, učitele v ní, spolužáky a kamarády, svůj pokoj, postel a motorku. Piju rád Matonku, jím rád smažák i blbý rohlíky z pavlovské pekárny mi budou chybět..
Víte, myslím si, že toto všechno se dá ten rok nějak přežít. Spíše se bojím, že se po roce nebudu mít kam vrátit, spolužáci a kamarádi budou na vysoké a já budu muset opakovat ročník. Bojím se, že si nebudu rozumět s rodinou, nebo že mi ti lídé tam budou chybět stejně jako ti tady a já je nebudu moct znovu navštívit. Ten rok mi může hodně dát, ale taky hodně vzít, je jen na mě jak s ním naložím. Nadruhou stranu se už strašně moc těším na všechno to nové co zažiju a co se naučím. A tak je to poslední týdny pořád. Přemýšlím a bojím se, pak jsem zase v klidu a tak dokola.
Často se mě lidi ptají, jestli se vůbec vrátím. To vím zcela jistě, vrátím se. Je tu pár lidí na kterých mi opravdu záleží a pevně věřím, že i jim na mě. Nikdy nezapomenu na to odkud pocházím…
