Nechce se mi věřit, že mi zbývá už jen patnáct dnů školy a to nemluvím o tom, že alespoň dvakrát týdně máme track meeting. Nejsem si teď jistý, jestli jsem o tracku už mluvil. V podstatě se jedná o atletiku. Každý den po škole jsme rozděleni do družstev podle toho, na co je kdo zaměřen. Já třeba dělám hlavně sprinty, skok daleký, výšku a pokouším se o hod diskem. Tréninky jsou opravdu náročné a hlavně první týden mi dal zabrat. Premiérový meeting mě celkem mile překvapil, ale musím se přiznat, že jsem byl dost nervózní a to bezdůvodně. Všichni byli milí, nikdo se nikomu nesmál, žádné silácké řeči… kluk, který běžel v lajně vedle mě, mi v cíli podal ruku a s úsměvem řekl, že mě příště porazí. Další meeting už byl uvolněnější a dokonce jsem si přivezl bronz ze čtyřstovky
Dnes bych se chtěl zase trochu věnovat rozdílům mezi ČR a USA. Začnu asi školou, která už pro mě není tak náročná, jak bývala. Řekl bych, že studenti jsou více aktivní, možná trochu zodpovědnější. Funguje to velmi jednoduše. Nemáš úkol= nula bodů=nemůžeš sportovat za školu, což je pro místní snad největší trest. Vůbec se netolerují pozdní příchody! Přijdete pět vteřin po zvonění a už jste Tardy. Chytnou vás opilého, při rvačce… a několik dnů nesmíte jít do školy. Může se taky stát, že vás izolují od ostatních studentů a pouze si vyzvednete úkoly u učitelů a celý den jste v knihovně. Nikdo nesmí používat mobil při vyučování(na to jsou tu opravdu přísní) a za drzost nebo prostě vyrušování vás pošlou do office což je vlastně sekretariát. Tam vám řeknou ať se uklidníte a zbytek hodiny si posedíte v knihovně. Testy nepíšeme nějak často, ale nikdo u nich nepodvádí. Pořád ale děláme různé projekty, píšeme eseje… dokonce jsem byl nucen přečíst už tři knihy v angličtině. Všechno to ale vidím pozitivně, když si vzpomenu na spolužáky a přípravu na maturitu :D
Velmi mi budou chybět americká auta. Hodně kamarádů má Mustangy a pětilitrové trucky. Já toto prostě „možu¨ a kdykoliv mám šanci, tak ty koníky pěkně protáhnu. V Česku bych si to nedovolil, ale tady jsou jen rovné silnice a jednou za kilometr nějaká farma. Domy nejsou jeden vedle druhého, to jen ve městě a i tam by mezi ně vešel ještě jeden. Proto je velmi těžké jít jen tak s někým ven. Každý bydlí někde jinde a když někoho chci vidět, tak to vezme asi patnáct minut autem. Je tak celkem normální, že se sejdeme hned po tréninku, jedeme půl hodiny do Junction nebo Council Grove, dáme si jídlo v Taco Bell, Wendy’s, Sonic a nakonec skončíme u někoho na videohrách. Mohlo by se vám zdát, že to asi všechno musí stát hodně peněz. Místní mladí ale nekouří a téměř nepijí, což je asi největší žrout peněz evropských náctiletých.
Hodně se mi tu taky změnil jídelníček. Dřív jsem jedl téměř pouze kuřecí maso, občas libové vepřové a jen výjimečně hovězí(ne že bychom doma neměli, jen mi to nechutnalo). Tady je to každý den hovězí a dokonce i párky jsou z hovězího masa :D Časem jsem si nějak zvykl na toustový chléb, vodu bez bublinek, obědy bez nožů, čtyři různé přílohy a polotovary. Jen blázen by v Americe dělal bramborou kaši z brambor. Když jsem si chystal suroviny na palačinky, tak se mě Denny zeptal, proč to dělám, když na to má směs. Velmi mi bude chybět poameričtěná mexická kuchyně. Všechny ty tortilly, burrita, taco saláty… mohl bych to jíst pořád. Na restauracích se mi líbí, že vám zdarma doplní skleničku vašeho nápoje. Nezaplatíte tedy padesát korun za dvě dvoudecové koly, ale třicet za ,,bezedný kelímek‘‘ a voda je všude zdarma.
Chce se mi skoro brečet, když si uvědomím, že za dva měsíce jedu domů. Tak jako se to na začátku strašně vleklo a odpočítával jsem každou minutu, tak teď bych nejraději zmáčknul tlačítko ,,pause‘‘. Jasně když mi někdo z českých kamarádů napíše o co jsem přišel, když jsem viděl video z velikonoc… nejraději bych byl doma, ale to jen do té doby, než zaklapnu počítač. Teď si říkám, že jsem článek pojmenoval po Velikonocích a přitom jsem o nich vůbec nemluvil. Možná proto, že nebyly nějak důležité. Nechci říct, že Velikonoce nejsou důležité, protože pro křesťany je to nejdůležitější svátek v roce. Jen jsem všechno neprožíval tak jako každý rok. V sobotu jsme měli rodinný oběd a potom jsem dětem schovával vajíčka se sladkostmi po zahradě. Celkem mě štve, jak na vás všude útočí sezónní reklama. Je jedno jestli je podzim, zima či jaro… jednou je to Halloween pak Vánoce, den svatého Patrika a teď Velikonoce. Všude sladkosti v tematických obalech, kýčovití medvědi, zajíčci a všechno možné. Nejvíc mě ale dostal tucet barvených vajíček ve Wallmartu za dolar.
Čtrnáct dnů už je u nás taky Chris – kluk z Německa, který tu byl loni. Bylo neuvěřitelné sledovat, jak po roce pokračoval přesně tam, kde skončil. Všichni se k němu chovají, jako by ho znali roky. Těším se, až jednou já takto navštívím White City.
Minulý víkend jsme byli v kině na Hunger Games. Byl to tu strašný trhák a na lístky se čekaly několikahodinové fronty. Film se mi líbil, přiměl mě přemýšlet o naši svobodě. Určitě vám jej doporučuji. Sám jsem si půjčil knihu a už čtu druhý díl :) Vzpomněl jsem si ještě, že jsme v informatice dělali hudební video k písničce You give love a bad name(dáváš lásce špatné jmého) od Bon Joviho. Myslím, že se docela povedlo, a tak vám sem dám odkaz. Jinak dnes máme varování před tornády, které v historii USA bylo jen jednou. Největší bouřka by měla začít za pár hodin a já bydlím v oblasti s největším rizikem :/ Docela mám strach…
