Po delší době jsem si dnes vzpomněl, že mám nějaký blog. Je vždycky zajímavé si připomenou, co jsem v minulosti prožíval. Nedělám to totiž často. Většinou přemýšlím spíše nad budoucností než nad tím, co bylo. A když už na něco vzpomínám, tak si vybavuji spíše ty světlé stránky. O budoucnosti však přemýšlím hrozně často a kolikrát úplně bezpředmětně.
Říkám si třeba, jak hrozně se už znovu teším do Čech. Představuji si, co asi tak budu dělat, koho potkám a jak to bude super. O moment později si ale uvědomím, že bych se měl spíše soustředit na diplomku, práci, knihu, kterou čtu… Prostě na to, co právě dělám. Místo toho, ale přemýšlím nad tím, co bude. To není samozřejmě nutně špatně. Člověk by měl aspoň trochu plánovat a vědět, co chce.
Minulý semestr jsem měl jeden celoškolsky volitelný předmět se zaměřením na poznávání sebe samého. Přednášející nám tehdy rozdala rozinky. Každému jednu. Pak nám řekla, abychom zavřeli oči a pořádně ji ohmatali. Dali ji k nosu a přičichli k ní. Následně ji dali k uchu a naslouchali jí. Musím říct, že mi to celé tehdy přišlo minimálně úsměvné. Na konci přednášky jsem si ale uvědomil, že velice často nejsem ve svém životě psychicky přítomen. Je tedy vlastně jedno, jestli přemýšlím nad minulostí či nad budoucností. Problémem je fakticky to, že přemýšlím. Neovládám svou mysl, ale má mysl ovládá mě.
Pak už to šlo samo. Jako každé ráno jsem byl ve sprše a přemýšlel nad prací. A pak jsem si řekl, Jirko, co to děláš? A najednou jsem cítil proud horké vody dopadající na má záda. Takovým způsobem, jako nikdy předtím. U snídaně jsem cítil a slyšel každé křupnutí müsli. Odpoledne jsem venku slyšel zpívat ptáky, cítil čerstvě posečenou trávu, slunce ve tvářích… U video hovoru s rodiči jsem pečlivě naslouchal bez toho, aniž bych zároveň přemýšlel na tím, co všechno ještě musím stihnout. Byl jsem psychicky přítomen. Ne jenom fyzicky.
Dobrou zprávou je to, že mysl funguje podobně jako sval. Dá se trénovat a cvičit. Občas se snažím meditovat. Nevím, jestli se to dá nazývat úplně meditací, ale jednoduše sedím, zavřu oči a snažím se nemyslet na nic. A ono to nejde. Vždy připluje nějaká myšlenka, a tak ji prostě nechám proplout. Chvíli na to propluje další. A pak zase další… Eventuálně se mi ale opravdu podaří pár vteřin na nic nemyslet. Je to zajímavý pocit.
Být přítomen bylo jedno z mých nejzásadnějších uvědomění v poslední době. Druhým uvědoměním se potom stalo vnímání času. Ale o tom zase třeba někdy jindy.
Kéž by mi tvorba diplomky šla od ruky tak rychle, jako psaní tohoto příspěvku :)
