Tik. Tak.

Minulý týden zemřel můj děda. Snažil jsem se na to moc nemyslet a brát to jako fakt. Přece jen by mu letos bylo už 90 let. O Vánocích se jeho zdravotní stav dost zhoršil, a tak jsem se na jeho možné úmrtí snažil nějak vnitřně připravit.

V úterý měl děda pohřeb. I když jsem si myslel, že jsem na to připraven, stejně mě to rozhodilo. Na smrt se připravit nedá. Uvědomil jsem si, že to byl můj poslední prarodič a vzpomínal. Nejen na něj ale i na ostatní.

Děda Antonín – tedy taťka mojí mamky zemřel, když jsem byl relativně malý. Upřímně si přesně nevzpomínám, kolik mi bylo let. Pamatuju si ale, jak jsem s ním seděl u nás doma na dvoře a on mě učil kdysi na podzim, jak vyrobit draka. Kouříval dýmku a dal mi to zkusit. Hrozně jsem z toho zvracel, ale nejspíše díky němu jsem dnes nekuřák. I když si dodnes říkám, že až mi bude aspoň 50., tak začnu taky kouřit dýmku. Měl svoje kouzlo.

Moji zbylí prarodiče zemřeli během posledních dvou let. Jako první odešla babička Drahomíra – maminka mého taťky. Byla dlouhodobě nemocná a poslední roky se o ni starali mí rodiče. U babičky si pamatuju, že jsme k ní chodívali občas v neděli po kostele na pozdní snídani. Mívala ty nejlepší párky. Uměla taky skvělé hovězí s dušenou mrkví nebo třeba beleše. Vždycky se zajímala o moje studia, ptala se na moje životní plány, a hlavně se vždycky ptala, jestli mi něco nechybí nebo jestli něco nepotřebuju. Doufám, že jednou budu umět vařit tak dobře jako ona.

Jako další odešla babička Růžena – maminka mojí mamky. Babička prodělala mozkovou mrtvici snad už před 15. lety a byla to zase moje mamka, která si ji vzala z nemocnice domů a starala se o ni každý den. Bohužel o několik let později babička mrtvici prodělala znovu a potom i několik dalších zánětů slinivky břišní. Zemřela v domácí péči, tak jak si to vždycky přála. Babička nám s bráchou výšila téměř všechny krojové košile. Tu poslední dodělala den před tím, než prodělala první mrtvičku. Moc nemluvila, ale když něco řekla, tak to stálo za to. Bohužel většina mých vzpomínek na babičku je z dob, kdy už byla nemocná. Ale díky tomu, že v posledních letech byla často u nás, strávil jsem s ní asi nejvíce času.

Děda Karel byl taťka mého taťky. Děda byl do babiččiny (Drahomíry) smrti docela čilej. Vždycky si dal rád vína nebo štamprli kořalky. To mám asi po něm… Učil mě plést velikonoční žílu, když jsem byl malý. Miloval dechovku, zmrzlinu a tvrďáky. Učil jsem se jezdit na jeho Korádu. Vyprávěl mi spoustu historek o ‘‘Paprčkárně‘‘ a o jeho dětství. Po babiččině smrti pomalu přisel o paměť. Je smutný se dívat na 89. letého člověka, který prožil celý život a nepamatuje si ho. I dědu Karla doopatrovali mí rodiče. Před pár lety jsem mu pochválil jeho staré Primky a od té doby je hrdě nosím na levé ruce.

Jako jeden z mála lidí ve svém okolí jsem byl vychován v křesťanské rodině. Víra je krásna věc, protože mi umožňuje věřit. Věřit, že své blízké zase jednou uvidím.

Měl jsem vás rád a doufám, že na mě můžete být pyšní.

Hodinky Prim

Comments

comments