Jednou to přijít muselo.
Ve Vaduzu jsem si žil v podstatě ideálním životem. Alespoň pro mě. Školu jsem tak nějak zvládal, měl v pohodě práci, dobrý lidi kolem sebe, čas na cestování a další koníčky. Tak nějak jsem se stále utvrzoval v tom, že se mám skvěle. Jasně, přítelkyně a pes by byli super, ale zase chápu, že nemůžu mít vše.
Za všechno vlastně může můj kamarád z Dánska, který mi řekl, že ve Švýcarsku zná firmu, která dělá něco s Bitcoiny a že zrovna někoho hledají. Poslal jsem nejvíc vymakané CV od Jasničky a pohovor už potom byl spíš příjemný pokec zakončený pozváním na pivo a o pár dnů později to pokračovalo nabídkou práce, kterou jsem přijal. Takže bez dobrých kámošů bych dneska neseděl tam, kde momentálně sedím. A za to jsem jim nesmírně vděčný.
Jednou to přijít muselo. Jen trochu dřív, než jsem čekal. A tak jsem se během tohoto týdne přestěhoval do města Zug, které leží ještě asi o 100 km dále na západ od Lichtenštejnska. První dny jsou neskutečné. Nemám ani čas na to, abych se vybalil. Co se samotné práce týče, není to taková ta klasika, kdy odbije pátá a všichni se sbalí a jdou domů. Tito lidi pracují pořád. Svátky, víkendy, pracovní doba? Na toto se tu nehraje. Můj první pracovní den jsem se na byt dostal po 9. večer a v kanclu ještě pár šťastlivců zůstávalo. Na druhou stranu je vidět, že zaměstnanci absolutně věří tomu, co dělají a dávají tomu všechno. A taky je vidět, že jim to dost sype. A když říkám dost, myslím tím fakt hodně.
Luxusní auta, hodinky, drahý večeře, zlatý cihličky… ne že by se mi to nelíbilo, ale je to něco, na co nejsem absolutně zvyklý. Vždyť já ani nemůžu s kolegy na oběd, protože na to prostě nemám… alespoň pro teď.
O tom, co konkrétně dělám, vlastně ani nemůžu moc mluvit, protože jsem podepsal dost přísnou mlčenlivost. Nicméně veškeré aktivity jsou popsány na oficiálních stránkách společnosti bitcoinsuisse.ch, kde já konkrétně pracuji v odvětví ICO. Je nás celkem 14, takže už v podstatě všechny znám a musím říct, že ti lidi jsou fakt v pohodě, což je hrozně důležitý. Dost se ale bojím toho, jak to všechno budu zvládat, až zase začne škola. Bude to tvrdý.
Zaskočila mě ale jedna skutečnost, která ovšem s novou prací nemá nic společného. Po hrozně dlouhé době jsem byl doma. Doma na Moravě a to celých 5 týdnů. Bylo zvláštní bydlet znovu u rodičů a trochu jsem se toho obával. Obavy nebyly vůbec na místě a já si to nesmírně užil. S rodiči jsem vycházel skvěle, jsem hrozně rád, že jsem mohl strávit nějaký čas s českými kamarády, a tak nějak si uvědomit, že mi tam to moravský srdíčko pořád bije. A se skleněnýma očima po několika letech prožívám něco, čemu se říká stesk po domově.
Před odjezdem do Kansasu jsem v červnu 2011 napsal:
“Často se mě lidi ptají, jestli se vůbec vrátím. To vím zcela jistě, vrátím se. Je tu pár lidí na kterých mi opravdu záleží a pevně věřím, že i jim na mně. Nikdy nezapomenu na to, odkud pocházím…”
A na tom se nezměnilo vůbec nic.
