Vyčerpán jsem před chvílí nastoupil do vlaku. Sedím a přemýšlím. Dokonale si pamatuji, když jsem před více než třemi lety takto jel z Prahy s radostí, že jsem byl přijat ke studiu. Za tu dobu jsem do Prahy jel mnohokrát. Docela to uteklo, říkám si, a v ruce mačkám potvrzení o ukončení studia. Jsem nesmírně šťastný, cítím úlevu a zároveň vím, že vždy hrozně záleží na štěstí. V létě jsem ho neměl já a tentokrát kamarád, který byl na zkoušce hned po mně. Přitom si troufám tvrdit, že studium bral zodpovědněji než já. Pro mne bylo vyhození od státnic zajímavou zkušeností. Ne příjemnou, ale zajímavou určitě. Myslím, že jsem ji tak trochu potřeboval.
Nebylo to samozřejmě jen o škole. Měl jsem možnost potkat skvělé lidi a za to jsem vděčný. Od prvního dne na koleji to byla neskutečná jízda. Čísla 902, 1016, 507 a 301 nikdy nezapomenu. Jednou mi brácha řekl, že přátelé jsou rodina, kterou si vybíráme. Nepíše se mi vůbec lehce. Na jednu stranu cítím obrovskou euforii z úspěšně složených státnic a z toho, že se bráchovi narodilo včera v noci miminko. Na straně druhé mi to připomíná cestu domů z USA. Uvědomuji si, že skončila další část mého života.
Občas jsem přemýšlel nad tím, jestli ještě někdy napíši nějaký příspěvek na tento blog. Trochu mi to chybělo, ale pořád jsem si říkal, že nikoho nezajímá jak to chodí na VŠE, kde jsem cestoval, jaké lidi jsem potkal či že nejezdí metro. Už když jsem v Praze začínal, tak jsem tušil, že pokud to půjde, budu se snažit získat další vzdělání v zahraničí. Jako vždy jsem k tomu přišel trochu náhodou. Nicméně v neděli odjíždím do Vaduzu, kde budu studovat informační systémy na University of Liechtenstein.
Na našich vysokých školách jsou studenti většinou přijati na základě přijímacích zkoušek, či dobrých výsledků během předchozího studia. Byl jsem docela překvapen, že jsem žádnou zkoušku psát nemusel. Škola si ale vyžádala podrobný seznam odstupovaných předmětů včetně známek. To však nebylo nejdůležitější. Psal jsem motivační dopisy, přikládal jsem doporučující dopisy, životopis, CAE certifikát z angličtiny, byl na pohovoru… celkově se jednalo o několik měsíců dlouhý proces. Přišlo mi, že vedení školy jde hlavně o to, aby na škole byli studenti, kteří o to mají opravdu zájem a vůbec nepřijali zájemce, kteří to mají jen třeba jako možnost číslo dva. Nakonec jsem se o přijetí dozvěděl v polovině prosince a o to větší stres jsem ze státnic měl. Šlo mi opravdu o hodně.
Na konec tohoto článku bych chtěl jenom říct DÍKY. Díky rodině za podporu, díky za to, že jsme potkal tak úžasné lidi na které nikdy nezapomenu, díky za skvělou práci, kterou jsem během studia měl, díky za to, že jsem mohl cestovat. A hlavně díky že jsem mohl dělat věci, které mě samotného baví a ne jen ty, které musím a nebo se ode mě očekávají.
Jednoduše si myslím, že je to o lidech. Naučil jsem se, že bych mohl žít zřejmě kdekoliv, ale ne všude člověk potká ty správné lidi. Byly to hezký tři roky.
:* good luck