Dnes mi kalendář připomněl, že jsou to dva měsíce, co jsem se vrátil domů. Už delší dobu jsem plánoval tento poslední článek, ale pořád mi chyběl jeden detail, o kterém budu mluvit později. Českou republiku jsem opustil 7. srpna 2011 a po desíti měsících a jednom týdnu jsem 16. června zase přistál na letišti v Praze. O tom, že se mám vrátit tak brzy, věděli pouze mí rodiče a jedna jediná další osoba. Dokonce bratrovi jsem psal už z Česka, že s ním teď nemůžu mluvit, protože pojedeme do města, ale hned jak budu zase ve White City, tak mu zavolám. Každému bych přál vidět jeho překvapený výraz, když jsem ho o pár hodin později budil. Sestra mi brečela do telefonu, když zjistila, že jsem doma. Stejně tak i druhý bratr okamžitě sedl do auta, když jsem mu zavolal z mámina iPadu. Ráno jsem pak navštívil své kamarády, prarodiče… Asi si to dovedete představit. Jestli si pamatujete, v jednom z vůbec prvních článků jsem se návratu velmi obával. Bál jsem se, že se tu na mě za ten necelý rok prostě zapomene. Obavy nebyly vůbec na místě. Hned v neděli jsem šel zkontrolovat moje oblíbence ze Slavoje. Když jsem přišel do kabiny, všichni si stoupli a začali tleskat. Na mém místě visel dres s číslem 11, nad ním nápis Messi 11 a na poličce stála vychlazená dvanáctka. Připadal jsem si jako hvězda ze zámoří :D A musím říct, že mi udělali velkou radost. Jedné věci jsem se ale bál oprávněně. Stejně tak jako mi chyběla rodina a kamarádi, když jsem přijel do Kansasu, tak úplně stejně mi teď chybí Denny, přátelé a známí z USA. S většinou si často volám, píši a celkově se snažím být stále v kontaktu. S přáteli v Česku si rozumím snad více než kdy předtím a po dlouhé době jsem našel někoho, na kom mi opravdu záleží.
„Tak co? Jak bylo?“ Tato spojení jsem slyšel už snad tisíckrát a je velmi obtížné odpovědět. Událo se toho hrozně moc a nedá se to popsat ve třech větách. Jednou za čas si na něco vzpomenu a tak to řeknu tomu, kdo je zrovna nejblíž :)
Posledních dvanáct měsíců mi dalo opravdu hodně, ale bohužel mě to i něco stálo. O soukromých záležitostech tu ale mluvit nechci, snad zmíním jen to, že nám umřela Fialka. Pes který se mnou vyrůstal a strávil se mnou tři čtvrtiny života. Jasně pořád je to pouze pes, ale tohoto tvora jsem nadevše miloval a nikdy na něj nezapomenu.
Teď se ještě vrátím k tomu detailu, o kterém jsem mluvil na začátku. Už někdy v dubnu jsem věděl, že jsem přijat na vysokou školu v Praze. V Kansasu jsem lítal po úřadech a vyřizoval papíry. To stejné mě potom ještě čekalo v Česku. Navíc mi byla nařízena nostrifikační zkouška z českého jazyka, která byla podmínkou pro zápis na VŠE. Tuto zkoušku jsem v úterý složil a právě sedím ve vlaku na Prahu s nostrifikační doložkou v ruce. Tato doložka říká, že můj diplom společně se zkouškou z češtiny má stejnou váhu jako maturitní vysvědčení z gymnázia v ČR.
Jelikož poslední dny byly trochu náročné, nestihl jsem článek nahrát na internet, tak jak jsem plánoval. Dnes jsem obdržel balíček z USA a v něm Yearbook, což je taková ročenka naší školy. Držím v rukou svůj poslední rok života, rozeznávám obličeje svých spolužáků a učitelů, vzpomínám na Prom, Graduation, různé výlety, FCA, basketbal, atletiku…. Mám z toho husí kůži. Na jednu stranu bych dal nevím co za to, abych mohl všechny zase vidět a na druhou jsem moc rád zase doma. S Yearbookem mi přišel i dopis, ústřižek z místních novin o mně a basketbalový dres kansaské státní.
Teď mohu konečně (a nebo bohužel) napsat, že všechno končí. Na druhou stranu mi začíná nová etapa života a na vysokoškolská léta se celkem těším. Nikdy ovšem nezapomenu na můj rok v USA a nemůžu se dočkat až třeba za pět let pojedu na setkání spolužáků. Myslím si, že se mi hodně změnily priority, názory, cíle a určitě jsem trochu dospěl. Každopádně své zkušenosti nelituji a doporučil bych ji každému. Nakonec ještě dodám, že angličtina není to nejdůležitější, co vám rok v zahraničí dá, je to spíše takový bonus. To vám ale nevysvětlím, to se musí zažít.
